Příběh dvou neLásek a vrácené naději

Napsal Mia Karmínová (») 11. 7. 2016 v kategorii Deník mé duše, přečteno: 1872×
7241-0-zapad-slnka.jpg

Příběh dvou neLásek a vrácené naději

„Lucie, kdy už konečně budeš mít děti, těším se na vnoučata?!“ …Tuhle větu slýchám od mámy velice často a ničí mi nervy. Jako bych sama neměla ve vztazích problémů dost, tak mi to ještě připomíná pořád dokola. Dokonce i děda, se kterým moc v kontaktu nejsem a už  vůbec ne po telefonu, mi asi po třetí v životě volal a tentokrát prý jen proto, že o mně přemýšlel a uvědomil si, že jsem nejstarší jeho vnouče a měla bych si konečně najít muže a mít děti.

Popravdě se mi v určitých takových chvílích kolikrát hlavou honily šílené myšlenky. Napadlo mě dokonce, že jim nestačím, že mám být jen stroj na rození dětí, že je se mnou něco špatně, když nedokážu vydržet v žádném vztahu, že mi není souzeno být zamilovaná.. že … že … že … teorií byla spousta.

Nevím, čím to je a kde se ten problém zrodil. Už od dob dětských lásek jsem ze vztahu vždy utíkala a růžové brýle a štěstí se během pár sekund přeměnily na odpor.

Jen jednou jsem se zamilovala a to je už dávno. Skončilo to rozchodem z jeho strany a já měla pocit, že mě to vyřadilo z provozu nadobro. Bylo to jako  by moje srdce bylo rozdrcené a zašlapané do země. Ta obrovská bolest nemizela a nemizela dlouhé roky. Jednoho dne, když jsem zrovna žila ve Švýcarsku,  jsem usínala a poprvé po čtyřech letech jsem si uvědomila, že jsem konečně volná, konečně citově odpoutaná. Byl to tak osvobozující pocit a tak velká úleva, až jsem se dojetím a štěstím dokonce rozbrečela.

Bohužel, netrvalo to moc dlouho a uvědomila jsem si, že to místo v srdci, které bylo tak raněné a smutné, je najednou prázdné. Bolest byla vystřídána prázdnotou. A můžu říci, že nic horšího jsem nikdy necítila, než necítit nic. Bylo to úplné prázdno a to mě svíralo. Postupem času jsem si i začala přát, abych se mohla láskou zase i jen trápit. Lepší byl jakýkoliv pocit než tahle nicota.

Od rozchodu už uplynulo víc než osm let a já za tu dobu měla jen dva dvouměsíční vztahy, které jsem opět ukončila ze stejných důvodů jako vždy.

Poslední dobou jsem už toho měla tak plné zuby, že i přesto, že najít si partnera podle snů (ty moje jsou téměř nereálné), bylo mým velkým přáním, tak jsem rezignovala. Vzdala jsem to. Vmáčkla jsem si do hlavy myšlenku, že v tomto životě, v tomto vtělení, mi nemusí být nutně předurčeno prožít lásku nebo založit rodinu. Třeba mám jiný úkol. Musela jsem se už té myšlenky pustit, abych si ještě víc neubližovala a radši jsem přijala fakt, že pro mě v tomto těle láska není. Byla to vlastně krásná obrana proti konzumním lidem dnešního světa, o kterých vím, že ani nemohou být tím, o kom sním.

 

 

Příběh první neLásky a vrácené naději

 

Jednou jsem se rozhodla, že bych ráda šla na jednu šamanskou ceremonii a jak už to tak chodí, do života jsem si to celkem rychle přitáhla. Potkala jsem tam velmi zajímavé lidi, jak jsem čekala. Věděla jsem, že mi budou myšlením blízcí, že pochopí, o čem mluvím a nebudou na mě koukat, jako bych spadla z višně. Byl to příjemný pocit porozumění.

Seznámila jsem se tam mimo jiné i s člověkem, který měl na starosti emailovou komunikaci a přihlášky na ceremonie, s Petrem.

Po půl roce jsem mu psala mail, kdy budou nové termíny, že bych si to ráda zopakovala. Skrze maily jsme se dosti zapovídali a psali jsme si o spoustě soukromých věcech. Psali jsme si každý den od rána do večera. On byl zrovna tou dobou na měsíc na Bali, ale chyběl mu už jen poslední týden. Ten celý týden jsme si propsali a domluvili jsme se, že až se vrátí, potkáme se.

Těšila jsem se. Tušila nebo možná přímo věděla jsem, že on mi v těch spirituálních tématech bude rozumět. Byl to pro mě úžasný pocit, najednou jako bych ožila, jako bych procitla z dlouhého zachmuřeného spánku. Cítila jsem jakousi naději, že snad i já třeba potkám někoho, kdo by mohl vidět svět stejně a jít společnou cestou.

Když nastala ta chvíle a my se opravdu sešli, bylo to vlastně dost zvláštní. Vzal mě do čajovny, tam se mi velmi líbilo, ale  nějak jsem se pořád nedokázala cítit příjemně a pohodlně. Měla jsem z něho všelijaké pocity. Snažila jsem se se moc neposlouchat a to vlastně ani nebylo tak těžké, naopak málokdy jsem do té doby své instinkty poslouchala. Řekla bych, že to se změnilo až teď. Když mě k večeru vezl domů, šli jsme ještě ke mně, kde mi namasíroval záda.

Doteky se nám celkem předvídatelně zvrtly a přešly v jiný typ dotyku. Hodně mi celou dobu v hlavě lítaly myšlenky kolem toho, že jsem nic moc necítila. Čekala jsem nějaké motýly v břiše, mravenčení z prvního dotyku a podobně, ale to ne. Necítila jsem nic. Bylo to chladné, prázdné a bez emocí. Nicméně jsem si říkala, že důležité je to porozumění a když už jsem se do toho vrhla, tak se nevzdám jen tak.

Popravdě jsem ochutnala vlastní medicínu, protože on už se mi nikdy neozval.

Moc jsem se zlobila, hodně mě to trápilo a nadávala jsem do všech stran. Naštvaná jsem byla na něho, ale ze všeho nejvíc především na sebe. Proklínala jsem se za to, jak jsem vůbec mohla jen na vteřinu ustoupit ze svého rozhodnutí, že budu sama a nikoho nechci. Nenáviděla jsem se za to, jak jsem mohla doufat a věřit. Věděla jsem přece, že mně se takové věci nedějí, tak proč by se to mělo měnit a já měla být šťastná. Nenáviděla jsem se za to všechno.

Naštěstí tento stav mi nevydržel příliš dlouho. Po třech dnech plných vzteku jsem se opět pokusila o meditaci. Ta se mi sice příliš nedaří, ale ve velkém klidu a koncentraci jsem se zamýšlela alespoň nad svou situací a pocity a uvědomila jsem si spousty velmi důležitých věcí, které mě posunuly zase o krok dál.

Je to další lekce raněného ega. Ego je zákeřná věc a samozřejmě neranil mé srdce, nemiluju ho nebo tak něco ..ranil mé ego, mou ješitnost, mou hrdost ... tím, že se po tom všem neozval. Za to mu děkuji, protože je potřeba dostávat lekce, abych se mohla učit od ega oprostit.

Ukázal mi naději v tom, že jsem nevěřila, že se dá i v ČR potkat člověk, který myslí stejně duchovně jako já a je na o hodně vyšším levelu než já a to mě fascinuje, láká a přitahuje. To je to, co bych si přála od partnera ... 

Ukázal mi, že ne každý, kdo tak myslí, musí hned být tím panem pravým. Už kvůli tomu, že nefungovala vůbec chemie. Když se mě dotkl, necítila jsem nic. Ano, samozřejmě po sexuální stránce to je něco jiného, jsou místa, kam když se sáhne, je celkem jedno, kdo to je. Ale takový ten první dotek ruky a podobně proběhl úplně bez chemie a s mým chladem. Nehlo to se mnou a necítila jsem nic. Jen mozek říkal, on Ti rozumí, on vnímá svět stejně, určitě to bude on. Mozek ale mluví blbosti a poslouchat se má intuice, ta je hlavní. 

Taky mi ukázal, že si za vše můžu sama, protože vyzařuju negace ohledně mužů. Typu: všichni jsou stejní, nikdy nikoho nenajdu, sama si stačím, nikoho nepotřebuju, muži jsou idioti, pan pravý neexistuje ... co vyzařuješ, to máš. Vím, že to musím změnit a díky němu můžu, dal mi naději, že takoví muži, o které bych zájem měla, jsou.

Ukázal mi že i duchovně založení lidé nejsou guru a svatí, že i oni mají úlety typu, že se neozvou apod. To je celkem povznášející uvědomění, že nenesou tíhu svatozáře.

Na chvíli mi po sexuální stránce pomohl lépe snést jaro. A za to taky děkuji, není to úplně snadné, co si budeme povídat. :-D

A v poslední a hlavní řadě mi ukázal, jak důležité je odpouštění. Odpustila jsem jemu (nebylo vůbec za co, ale v rámci ega to bylo důležité) a hlavně jsem po tom všem uvědomění odpustila sama sobě a nám oběma pokorně poděkovala za důležitou životní lekci, která mi otevřela oči a vrátila mě do života v naději. Vím opět, kdo jsem, kým jsem a proč jsem. A cítím velkou pokoru a vděčnost za to zjištění.

Příběh druhé neLásky a přetrvávající naději

Po čase a ve správném čase došlo i na druhou ceremonii. Samozřejmě i tam byla velká spousta příjemně naladěných a napojených lidí.

Večer ještě než začala ceremonie, když už bylo zhasnuto a svítily jen svíčky, dorazil ještě jeden kluk – Filip. Já v tu chvíli zrovna nebyla v místnosti, ale když jsem se vrátila, byl to zvláštní pocit. V tu chvíli to bylo jako by tam byly jen naše dvě energie, které kolem sebe začaly kroužit. Celé to naše setkání i celý druhý den byl pro mě opravdu něčím výjimečným. Vlastně to bylo takové, jaké jsem si to vždy představovala. Od první chvíle, kdy jsme na sebe ani neviděli, jsme vše cítili. Bylo to zajímavé, jak ty oči v tu chvíli nebyly tak důležité. První jeho otázka ráno byla, jestli ještě zůstanu, že by mě chtěl poznat a chvíli se mnou strávit čas. Leželi jsme celý den na dece, povídali si a objímali se. Celé to bylo jako sen a přišlo to náhle, přirozeně a samo. Když jsme si povídali, doplňovali jsme si věty a zcela chápali, o čem ten druhý vypráví. Opravdu jsem byla jako ve snu.

Netušila jsem, jestli se uvidíme znovu nebo ne. Věděla jsem ale jasně, že za tento den budu vždy vděčná, protože byl krásný.

Po týdnu za mnou přijel a znovu jsme se viděli. Jenže já, bohužel, už od první chvíle cítila a věděla, že je to špatně. Nedokázala jsem v sobě vyvolat stejné pocity jako jsem cítila minule. Tentokrát jsem jen cítila nutnost se odklonit, oddálit, odsednout si.. Nikdy jsem se v takovýchto pocitech nedokázala poslechnout. Dělala jsem jako bych svůj vnitřní hlas neslyšela. Tentokrát jsem to tak nechtěla. Věděla jsem, že pokud svůj instinkt neposlechnu, jen se opět zamotám do všeho. Bude to zbytečně komplikované a zase to ukončím jen zbytečně bolestivě.

Bylo to zvláštní, nikdy jsem to takhle necítila, ale najednou se ve mně vzala vnitřní síla a já se odtáhla. Řekla jsem si, že se budu poslouchat, že se musím poslouchat, že jsem to já a musím přeci věřit především sama sobě a v sama sebe. Pochopila jsem, že instinkt je to nejpřirozenější, co máme a že když ho cítím, mám mu naslouchat a nepřemáhat se k věcem, které nechci a necítím. Objevila se ve mně velká síla, kterou jsem do té doby neznala.

Chápu svou životní lekci. Rozumím tomu. Jsem šťastná, že jsem se naučila naslouchat tomu, co cítím a nepodřizovat se jen proto, že se to ode mě čeká.

Ten první den byl opravdu krásný, na tom se nic nemění. Navíc byl velmi důležitý, jelikož kdybych se necítila tak dobře a krásně tam, nemohla bych cítit ten kontrast v tom dni, kdy mě navštívil a nemohla bych tím pádem svou sílu najít.

Vše je vždy důležité a instinkt je naší přirozeností. Věřím, že ten mě jednou dovede k rozehřátému srdci, kde myšlenky nejsou zapotřebí, kde se necháme unášet bytím a přítomností.

Děkuji živote za všechny mé lekce a prosím všechny, aby věřili, že až bude čas na zakládání rodiny, tak se to i stane, ať už je to za rok nebo v příštím životě.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedna a čtyři